HARDANGERVIDDA-ve stopách R.Amundsena
V roce 1896 se vypravil slavný norský polárník Roald Amundsen (1872-1928) se svým bratrem Leonem na lyžařský přechod nejvýše položené náhorní planiny v Evropě-Hartangerviddy. Pochod začali v Kongsbergu. Když došli do dvorce Mogen, výchozího bodu Hartangerviddy, hleděli na ně obyvatelé dvorce jako na horské duchy. Jen blázni by šli na planinu do takové nepohody.
Amundsenovy cesty do Hartangerviddy
Roald měl v úmyslu za dva dny přejít planinu na druhý konec k dvorci Garen. Byl by to obdivuhodný výkon. Poté, co se počasí udobřilo, vyrazili z Mogenu. Neměli stany, jen sobí spací pytle. První noc přespali na jedné salaši, ale další už venku na sněhu. Večer jim byla zima a tak další noc se Roald zahrabal do sněhu. Když se ale v noci probudil a chtěl se otočit, nešlo to. Vlhký sníh kolem jeho těla zmrzl a vytvořil ledovou hrobku. Roald se z ní nemohl dostat. Jeho bratr byl na konci denní cesty unavený a zalehl hned do spacího pytle. V noci se zimou probudil a Roalda neviděl. Naštěstí ze sněhu koukal kousek spacího pytle a tak jej po delší době vyhrabal. Tím Roalda zachránil před jistou smrtí. Kdyby to neudělal, přišel by svět o budoucího slavného polárníka. Roald mohl být Leonovi vděčný. Zajímavé ale je, že Roald při líčení této příhody neuvádí Leonovo jméno, ale zmiňuje se o příteli, kterého ani nejmenuje. Ačkoliv jej Leon finančně podporoval a pomáhal mu, Roald se s ním později, snad právě kvůli financím, ve zlém rozešel.
Tato údáílost je popsána v několika knihách o Amundsenovi, přičemž autoři se v popisu rozcházejí jak mezi sebou tak i s líčením samotného Amundsena. Záhadou je například to, kam až bratři došli a kde vůbec chodili nebo spíše bloudili, neboť mapu měli od sněhu nečitelnou. Myslím si, že o tom kde chodili nevěděl ani Roald. Jen zázrakem se nedaleko Mogenu setkali s místním farmářem, který jim ukazal cestu do Mogenu a tím jim zachránil život. Když pak došli na farmu odkud předtím vycházeli, nemohli je obyvatelé poznat, jak byli zničeni. Roald píše, že to byla v jeho životě situiace, kdy byl nejblíže k smrti. Z vděčnosti Roald věnoval farmáří, který je zachránil svůj kompas. Při poslední výpravě jsme navštívili farmu, kde mají jeho kompas a tak jsme měli možnost si ho prohlédnout. Kompas má tvar kapesních hodinek a je velmi precizně proveden.
Amundsenův kompas
Kolem Amundsenovy výpravy je řada nezodpovězených otázek a tak jsem začal shromažďovat informace jak z ůzných pramenů tak přímo z míst kudy bratři procházeli. Již pětkrát, z toho jednou sám, jsem byl na lyžích v severních oblastech Hartangerviddy. Pochod jsme vždy začínali od železniční stanici Finse (1 222 m nad mořem) na trati Oslo-Bergen. Při každém příjezdu nás uvítal silný vítr. Není proto divu že okolí Finse je ideálním místem pro milovníky kitů-tažných padáků. Trasa každé výpravy byla jiná a to podle momentální situace. Pochod jsme ale vždy ukončili v horském lyžařském středisku Geilo. Někdy zde panují opravdu arktické podmínky. Jednou jsme do Finse nedojeli vlakem. Laviny zasypaly trať a tak jsme museli celý den čekat, až trať zprovozní. Hartangervidda je ideální přípravou pro další polární výpravy. Není divu, že se zde také trénovali známí světoví polárníci. V únoru roku 2013 zde byla i čtyřčlenná britská skupina, s kterou jsem pak šel jako průvodce na severní pól. Trénink se vyplatil. Tak dobře připravenou skupinu jsem ještě neměl. Vítr může být tak silný, že je problém postavit stan. Je nutné si dávat pozor, aby stan neuletěl a neroztrhal se. Doposud se nic vážného nestalo, cíle jsme vždy dosáhli a domu se vrátili živí a bez omrzlin. Výlety do této oblasti pořádám v měsíci lednu nebo únoru, to je ještě mimo lyžařskou sezónu. Noci jsou ještě dlouhé a počasí drsné, takže potkat zde lyžaře je výjimka. Možná tak stádo sobů. Liduprázdnost ještě více dokresluje polární atmosféru. Jediný kontakt s lidmi je při dosažení mezinárodní silnice E 7, která vede přes Hartangerviddu. Na ní jezdí auta v kolonách vždy v jednom směru za auty s frézami a sypači. Turistické chaty a salaše jsou opuštěné, zčásti zasypané a zavřené, takže k přenocování poslouží jen stany. Není ale vždy hnusně. Jsou i dny slunečné s dobrou viditelností. Pak se odkrývají pohledy na kopcovitou krajinu se zamrzlými jezery.
Před odchodem na stanici Finse
Jedna otázka mě zvláště zajímá a to zda bylo možné přejít za dva dny planinu tak jak to Roald zamýšlel. Podle mých dosavadných zkušeností z Hartangerviddy by museli mít mimořádně dobré podmínky. Proto jsem chtěl prozkoumat terén, abych zjistil zda to bylo možné. Doposud jsem byl jen v severní části Hartangerviddy, mimo oblast Amundsenova působení.
V lednu 2014 jsem se vydal spolu s Františkem Fleišmanem na novou výpravu do Hartangerviddy s cílem projít Amundsenovu cestu. Vycházeli jsme z Rjukanu, známého místa, kde za 2.světové války vyráběli Němci těžkou vodu. Po silnici jsme došli k jezeru Movatn a po něm pokračovali až do Mogenu, odkud začíná vlastní výstup na planinu. Vše probíhalo zpočátku, až na několik oprav vázání na lyžích, bez problémů. Když jsme ale vystoupali na planinu a ráno si chtěli uvařit snídani na japonském benzínovém vařiči Soto, tak ten vypověděl službu. Přes veškerou snahu se mi ho nepodařilo zprovoznit. Měli jsme sice ještě plynový vařič, ale plynová náplň by nevystačila na celou dobu. Nezbývalo než se vrátit. Až u jednoho norského farmáře jsme zjistili závadu spočívající v prasklém těsnícím kroužku přívodní hadice. Závadu se nedalo opravit i kdybychom měli náhradní kroužek. Kvůli této prkotině skončila výprava nezdarem. Naštěstí v sousedství žil dánský farmář jménem Sven, který před lety přešel také s britsko-dánskou skupinou Grónsko. Ten nám půjčil osvědčený americký vařič MSR, který se jinak běžně v Norsku neprodává. S ním jsme pak mohli přejít planinu alespoň zkrácenou trasou do stanice Umstaoset. I když výprava nedopadla podle mých představ, seznámil jsem se částečně s terénem a podmínkami v dané oblasti. Opět se ukázalo, jak drsné počasí zde může panovat. Když jsme šli první den po planině, strhnul se takový vítr, že jsme nakonec byli rádi, že nám Sven půjčil klíče od jedné turistické chaty. Vítr byl tak silný, že se dalo těžce otevřít a zavřít dveře.
Koncem června téhož roku jsem se vydal do Hartangerviddy znovu, nyní s Pavlem Nutilem, zkušeným turistou, který se mnou byl na několika lyžařských výpravách, naposledy v Chibinách na Kolském poloostrově. Ačkoliv Pavel prodělal předtím těžký úraz při pádu z kostelní věže, prošel se mnou celou plánovanou trasu. Opět byl start z Rjukanu, tentokráte od stanice místní lanovky. Po turistických cestách jsme došli až do Mogenu, kde jsme našli farmu ve které mají již zmíněný Amundsenův kompas. Pro mě to byl velký okamžik držet v ruce kompas se kterým pracoval sám Amundsen. Celý náš další pochod probíhal po značených turistických cestách. Většina trasy vedla mírně zvlněným kopcovitým terénem vyplněným mnoha jezery. Zhruba na poloviční cestě do Garenu jsme došli k turistické chatě Sandhaug. Nedaleko od ní je malá salaš v níž údajně Amundsenové přenocovali. Salaš nemá okna a byla zamčená. Zda byla od doby Amundsena přestavěná nebo zůstala v původním stavu jsem nezjistl. V závěru pochodu jsme sešli do jednoho údolí a pak přes několik kopců došli ke Garenu. Odtud jsme pak pokračovali až do Geilo. Počasí nám přálo, jen vyjíměčně zapršelo .Denního světla bylo taky hodně. Jelikož ještě nenastala pravá turistická sezóna a chaty byly zavřeně, potkali jsme cestou jen několik turistů a tak jsme si mohli v klidu vychutnávat okolní přírodu.
Při této poslední výpravě jsem získal více představu o místní krajině a tak jsem naplánoval trasu na možná už poslední zimní výpravu do Hartangerviddy. Ta by se měla co nejvíce přiblížit pravděpodobné Amundsenově cestě. Výpravy se mohou zúčastnit i zájemci, kteří mají určitě zkušenosti ze zimního táboření. Start je v Rjukanu, odkud pojedeme místní dopravou k jezeru Motvatn a dále už na lyžích půjdeme do Mogenu, kde bych chtěl ještě jednou navštívit farmu s Amundsenovým kompasem. Odtud pak naplánovanou trasou do Garenu a z Garenu do Geilo nebo Finse. Předpokladem účasti je kvalitní teplé a proti větru chránící oblečení, boty, spací pytel, karimatka, stan, vařič a svítilny. Vybavení povezeme na malých plastikových saních s vakem. Sáňky, vak, lyže, popřípadě i stan mohu bezplatně zapůjčit. Vařit budeme na benzínových vařičích. Tempo a denní režim pochodu bude přizpůsoben místním podmínkám a účastníkům. Nejedná se o závod.
Farma, kde mají Amundsenův kompas