Miroslav Jakeš

Souostrovví Špicberky, nebo také oficiálně Svalbard, leží cca na poloviční cestě mezi Norskem a severním pólem. Nádherná krajina, prostředí a poměrně i dobré klimatické podmínky, s ohledem na tak vysokou zeměpisnou šířku, nabízejí v zimě pěkné lyžařské tůry. Výhodné letecké spojení dává možnost zájemcům dosáhnout nejseverního bodu na světě mimo severní pól.  Souostroví se  skládá z několika ostrovů, z nichž největší je Západní Špicberky, na kterém také žije veškeré obyvatelstvo, čítající zhruba 3 000 obyvatel mnoha národností, včetně velké skupiny všudepřítomních Asiatů. Hlavním střediskem je městečko Longyerbyen, kde také sídlí úřad guvernéra. Špicberky jsou od roku 1924 pod správou Norska, ale podle mezinárodní smlouvy zde mohou hospodářsky podnikat i ostatní signatáři této smlouvy.

Drtivá většina návštěvníků dává přednost při poznávání Špicberk jízdám na sněžních skútrech nebo se psím spřežením. To se netýká mě, i když jsem několikrát na skútru jel a bylo to zajímavé. Za léta, která jsem na Špicberkách strávil jsem podnikl mnoho malých i velkých lyžařských výprav a přitom poznal všechna významější místa. Několikrát jsem například došel na lyžích do nejsevernějšího obydleného sidliště na světě Nu Alesundu, tříkrát jsem vystoupil na nejvyšší horu Newtontoppen, dosáhll nejsevernějšího bodu Západních Špicberk Verlegenhugen a také místo německé meteorologické stanice Kreutzritter na severu ostrova. Nejjižněji jsem byl prozatím na polské meteorologické stanici v zátoce Horsund. Zbývá mi ještě poslední větší výprava a to dosažení nejjižnějšího bodu Špicberk- mysu Sorkap, což bych chtěl uskutečnit v následujícm roce. Při poslední návštěvě jsem proto podnikl průzkumnou cestu na jih Špicberk, abych zjistil jaké jsou tam podmínky. V posledních letech totiž vyvstal nový problém v důsledku oteplování. Dříve zátoky, které byly zamrzlé a dalo se přes ně přecházet moře, jsou bez ledu. Ještě například před třemi lety, když jsem šel na lyžích na jih na polskou stanici v Horsundu, byly zátoky zamrzlé. A nyní je třeba hledat cestu vnitrozemím po ledovcích, jejichž stav se také neustále mění. Mapy už neodpovídají skutečnosti, neboť ledovce odtávají a jejich velikost se zmenšuje. Tento stav pozoruji přímo u ledovce v blízkosti Longyerbyenu. 

Každoročně,  z jara a v létě, se na Špicberky vracím. V březnu podníkám pochody na lyžích se zájemci nebo i sám. V březnu se dny prodlužují a v dubnu je už skoro celý den vidět, což má své výhody. Trasu, kterou s turisty procházím mám už prověřonou. Přesto, ale není vždy stejná, záleží to na kokrétních povětrnostních a sněhových  podmínkách a zdatnosti účastníků. Většinou směřujeme do oblasti směrem na jih od Longyerbyenu, kde se dají částečně využít i některé opuštěné chatky k přespání. Nejznámější a českými turisty využívaná chata je Rusanova v zátoce Colesbuchta. Tyto většinou ruské chatky jsou veřejnosti přístupné, ale neměly by se zneužívat k dlouhodobějšímu pobytu. Nejsou zásobeny palivem, jen občas některý turista přiveze na skútru uhlí a dřevo. A tak radějí vozíme na saních i rezeervní dřevo a uhl na topení. Samozřejmě máme i stany, neboť nocujeme venku na sněhu. V posledních letech přespáváme také jednu noc u ruských přátel v ruském hornickém středisku Barentsburg. V tomto, v minulosti největším hornickém středisku na Špicberkách, těžba uhlí klesá a tak budoucnost se ukazuje v turistice. Barentsburg se rychle mění. Nové fásady budov, úprava okolí a nová zařízení, včetně nové kotelny u letiště a nového filtračního zařízení elektrárny. Je zde nový pivovar, v němž vaří nejsevernější pivo na světě Krasnyj Medved.